Srdce mého světa

Semináře/workshopy: 

 

• Alikvotní zpěv
• Hra na etnické nástroje
• Jak léčit drahokameny
• Základy horolezectví v terénu
• Výpravy do terénu za drahými  kameny
• Intuitivní pedagogika
• Speleologické výpravy

 

 

Vzdělávací přednášky:

• Léčivá moc kamenů
• Mystérium smrti a umírání
• Léčivá moc zvuku
• Šamanismus a změněné stavy vědomí
• Hierarchický a Růstový model bytí,  viz.ukázka níže

 

 

Esej

Hierarchický a Růstový model bytí

 

 Úvod 

 

 

 Všichni jsme se narodili do určitých podmínek daného prostředí. Tyto podmínky nás, aspoň do doby než dospějeme, nutí žít a přizpůsobovat svůj život podle jejich vzoru, pravidel, systému fungování.

Prostředí, do kterého jsme se narodili, se dá rozdělit do dvou skupin:

První, užší, je rodina, druhá je společnost, ve svém obecném širším významu.

   Rodinné prostředí je malá, základní společnost. Je to vlastně první společenství, se kterým se setkáváme. Jako individuální bytost poznáváme systém fungování, vztahy a pravidla v tomto společenství a učíme se v něm přežít, později uplatnit a prosadit. Tento systém je ovšem v základu daný vnějším prostředím společnosti, ve kterém se nachází.

   Máme tady teda velkou společnost, která si vybudovala postupně přirozeným vývojem určitý systém pravidel a uspořádání, bez kterých by nemohla řádně fungovat. Ten umožňuje, díky své organizační struktuře, přehledně a co nejlépe, řídit a kontrolovat velké množství lidí, propojené složitými vztahy politickými, ekonomickými, náboženskými, atd.

   A toto uspořádání je vytvořeno tak, že každému jednotlivci (nebo skupině, organizaci), je určena role, místo, které má svou pozici a posloupnost v tomto uspořádání. Tento model si lze představit jako žebřík o mnoha příčkách, kdy jednotlivec může po něm buď postupovat vzhůru a získávat větší pravomoci, vyšší postavení, jestliže ovšem plní řádně to, co se od něho očekává a nebo může i sestupovat dolů, pokud to neplní a tím klesat k druhému pólu. Ten je znevýhodněný a oslabený a vnímaný jako nežádoucí, nedobrý a postavený na okraj společnosti,  respektive k spodině (menšině).

 

   Vidíme tedy, že tento model uspořádání vytváří zákonitě vždy dva póly a to buď pozici nadřazenosti a síly nebo podřízenosti a bezmoci. Přináší tedy vždy nerovné postavení mezi lidmi. Kvůli tomuto hierarchickému uspořádání říkáme tomuto modelu, zkráceně, hierarchický model (dále jen HM).

  

 

 I když HM není v podstatě špatný, jak by se mohlo zdát, protože má svůj úkol a smysl, díky němuž se mohla civilizace ve svém řízení pokroku vyvinout do dnešní podoby, přináší bohužel na druhé straně sebou člověku mnoho problémů (jak dále uvidíme), díky základnímu pravidlu tohoto systému, kdy je člověk omezován ve svém svobodném jedinečném projevu, požadavkem přizpůsobení a vřazení se do normy. A tím, že potlačuje a omezuje člověka v jeho svobodném projevu, osobním ale i společenskému růstu, přináší tak člověku mnoho nezdravých, stresových vztahů ke světu, k sobě samému, k druhým lidem a konečně i ke změně, tzn. vlastnímu růstu, rozvoji, kterého se dosahuje překonáním starého směrem k novému. Tedy ovlivňuje  vnímání a postoj ke změně, která je život (jak se říká).

  

 

   A pokud je naší samozřejmou touhou, žít a vidět život v jeho plnosti, bohatství, rozmanitosti, hloubce a zdraví nejen tělesném ale i duševním a duchovním, měli bychom jsme si uvědomit, že je pouze jen na nás, do jaké míry si dovolíme to tak zažívat. Neboť když poznáme, že  my sami máme v rukou klíč k tomu, jak budeme  tyto oblasti života vnímat, přijmeme vlastní zodpovědnost za to, jak se stavíme k problémům světa, nás samých, vztahu k druhým a vnímání změny. Protože zjistíme, že problém není problém ale problémem je, jaký k němu zaujmeme postoj.

   A my máme v sobě schopnosti a vnitřní zdroje, z kterých můžeme čerpat možnosti změny v postojích a odpovědích na vnější svět a volit si tak, aby naše jednání, slova, myšlenky a pocity byly v souladu a harmonii s naším nejvnitřnějším přesvědčením a potřebami. A tomuto přístupu nás učí tzv.Model růstu(dále jen MR), vytvořený p.Virginií Satirovou.

  

   Pojďme se teď blíže podívat jak vypadá v praxi rozdíl mezi těmito dvěma modely vnímaní světa (hierarchickým a růstovým), ve čtyřech oblastech života: výkladu událostí, definice osobnosti, definice vztahu a postojem ke změně.

 

Srovnání způsobů vnímání světa, z pohledu HM a RM, ve čtyřech aspektech:  

 

1.Výklad událostí

 

   Z HM vnímání světa, kde je dán a požadován jediný způsob jak se věci mají dělat, vyplývá přirozeně lineární způsob myšlení, kdy jedna událost (akce) vyvolává druhou událost (reakci). Toto je jediný uznávaný způsob fungování a od něj se odvíjí vnímání všech událostí. Tzn.že existuje jediná správná odpověď, vše je „buď  a nebo“, černé nebo bílé.

   Takové vnímání světa  a popisování skutečnosti je ale velmi povrchní a omezené, protože mezi černou a bílou existuje obrovská škála barev a odstínů. Tzn.že namísto povrchního reagování, např. na nějakou odpověď, reakci nebo chování druhého člověka (jež je jen viditelnou „špičkou celého ledovce“) a jejich výklad podle toho jak se zevně jeví a jejich rychlé posuzování podle „jediné“ správné možnosti, které sklouzne až k odsuzování, se snažíme spíše pochopit člověka celistvě. V podmínkách a zkušenostech jeho života, jež jsou faktory které ho ovlivňují a jsou nám skryty jako procesy uvnitř osobnosti (pod hladinou). A ty ve svém součtu zase ovlivní to, co my pak vidíme, krátkozrace, jako celý „ledovec“(chování).

  

 

Tento chápající a celostně pojímající způsob vnímání člověka, se všemi odstíny pocitů a emocí skrytých „pod hladinou“ , nazýváme modelem růstu. Růstu proto, protože když si uvědomíme, že ve „hře“ je více faktorů (barev) a ne tedy jen černá a bílá (jediná správná odpověď), dává nám to objevení se a využívání svých vnitřních zdrojů a možnosti více cest a vlastní volby.

   Tím začneme nejen více si všímat, akceptovat a přijímat své zdroje, pocity, potřeby a očekávání ale i respektovat a počítat s jejich existencí u druhých. To může následně zkvalitnit vzájemnou komunikaci a porozumění. Dojde k uznání a sjednocení vlastních hodnot na úrovni lidství a stejnosti, jež vytvoří v kontextu interakce, prostředí bezpečí. V takových podmínkách se může lidská bytost lépe projevovat a rozvíjet (růst).

 

 

   Na rozdíl od podmínek HM , který nás dostává do strnulého a rigidního myšlení „buď a nebo“ , či třeba podvolování  se požadavkům „nadřazeného“ který „ví jak to má být“. Výsledkem takových podmínek a situací jsou často naše pocity bezmoci, nedostatečnosti,

potlačení naší originality a ustrnutí ve vývoji.

 

2.Definice osobnosti

 

   Když se podíváme na to jak se v HM vnímá a definuje osobnost člověka v tomto prostředí, které svým uzpůsobením vyžaduje přizpůsobení nebo v „pohodlnějším“ případě, kdy my v dominantní pozici, požadujeme podvolení se na tom druhém, uvidíme, že vztah člověka k sobě, k své osobnosti a k svému Já, je jako by založen na mylném předpokladu, že naše cena, hodnota, identita, záleží na mínění vnějšího okolí. Na tom, jak je s námi spokojeno. Jak dobře vyhovujeme jeho očekáváním.

   Pravděpodobně počátek toho leží v nejranějším dětství, kdy jsme se začínali učit žít a hlavně přežít v daném prostředí. A došli jsme k tomu zřejmě odpozorováním zpětné odpovědi na naše projevy…kdy jsme se záhy naučili, co je potřeba udělat, abychom dosáhli svého. Nebo naopak, co nedělat, abychom se vyhnuli nežádoucímu.

   Tento jednoduchý princip, pak v nás ještě více upevnily společenská  pravidla, která nám říkají:

„Pokud chceš přežít, být přijat za řádného a vzorného člověka- dodržuj pravidla a normy“.

A tento mocenský, silový,  dominantní a manipulativní způsob dění v HM, vlastně utužuje člověka v úzkostné pozici, která ho nutí stále se snažit vyhovovat vnějším požadavkům.

Člověk se pak orientuje a vymezuje podle okolí, snaží se přizpůsobit, porovnávat, napodobovat a soutěžit. Přestává ale být sám sebou a jeho duše chřadne. Popírá, ignoruje a nakonec se už v sobě nevyzná, ztratil se sám sobě. Z toho může pravděpodobně cítit pocity úzkosti a deprese z bludného kruhu kdy máme pocit, že nejsme tím, kdo by jsme měli být,  namísto abychom byli tím, kým jsme, což už právě zase nevíme, po dlouhodobém týrání své individuální duše, která má svůj vnitřní život, touhy a potřeby k životu jako potravu. Toto  potlačené neuspokojení musí  přirozeně někde ohlásit svou přítomnost.

   Chyba je prostě v předpokladu, že napodobením vzoru stejnosti dosáhneme uznání nebo štěstí…že si nemůžeme dovolit být sví, originální , protože by jsme pak nebyli dobří a přijímáni.

 

 

   Je třeba pochopit (jak je to pojímáno v RM), že všichni jsme jedineční a různost nás může jen obohatit, namísto aby nás rozdělovala. Že každý může a má manifestovat svou životní sílu, která je podstatou všech (a v tom jsme sjednoceni), a projevuje se rozmanitostí. Můžeme

pochopit, že nic a nikdo není víc nebo méně důležitý - jak je pojímán člověk v HM, kde se zaměňuje vlastní hodnota(identita) s funkcí(rolí), kdy je vždy jeden nahoře a druhý dole.

   A když jsme si pak na úrovni lidství rovni ve vztahu k sobě a druhým, pak můžeme říci, že jsme ve zdravém prostředí, ve kterém se můžeme svobodně projevovat a vyvíjet. Lidé pak můžou mezi sebou svobodně hovořit o svých pocitech, potřebách a přijímat jejich existenci.

Namísto toho aby se je báli projevit a ukázat s obavy, že nebudou přijati jací jsou a nejsou jak by měli být. Jak to v HM bývá - buď je to dobré (když vyhovuje požadavkům) nebo špatné (když se nepodřídí).

 

 

3.Definice vztahu

 

   A tak to vlastně „funguje“ i ve třetí oblasti HM , vnímání vztahů mezi lidmi. Podle HM se totiž předem očekává, nebo předpokládá, že jeden ve vztahu je v pozici nadřazenosti a dominance a druhý podřízenosti a slabosti.

   Vyplývá to z, už zmiňovaného nevědomého zaměňování role či pozice, kterou dotyčná osoba zaujímá v určité situaci, s jeho vlast.identitou, hodnotou jako svébytné bytosti na úrovni lidství. Na otázku kdo jsi?, tedy odpovídá např. jsem řidič, otec, fotbalista atd.Taková to odpověď ale nevypovídá nic o tom, kým skutečně jsme. Jen popisuje naši roli, funkci ve společnosti, rodině …popisuje to co děláme ale ne to kým jsme.

   Na otázku, kým jsme se tedy vlastně nedá odpovědět ale všichni to cítíme tak, že nás definuje to co děláme. Právě tím, že se ztotožňujeme s rolí kterou uplatňujeme, přestáváme si uvědomovat rozdíl mezi touto světskou kategorií a vlastní svébytností, která dává tušit i pocit jakéhosi posvátna, spirituality.

   V HM, tedy automaticky přebíráme pravidla nerovnocenného postavení (ztotožněním se s rolí) a učíme se ve vztahu buď dominovat, obratným používáním pozic, které využívají hněvu, strachu nebo nedůvěry, k požadovanému přizpůsobení, uposlechnutí. Nebo na druhé straně u slabého, přizpůsobujícího se, od vyčítajících, ublížených, citově vydírajících pozic „nešťastné oběti“ až po moudře povolně ustupující. Takové vztahy, můžeme hodnotit jako buď laskavé nebo bolestné, dobré nebo špatné. Buď je náš nadřízený, otec či učitel k nám přísný až tyranský nebo milosrdný až laskavý. Pořád ale zůstává vztah nerovný a založený na příkazu a uposlechnutí.

   Až, když si člověk uvědomí rozdíl mezi rolí a identitou…a když si dovolí přijímat a svobodně projevovat své pocity, pak může toto přijímat a respektovat i u druhých. Tak je potom, podle MR, vztah založen na základech pochopení, tolerance a svobodě vyjadřovat své vnitřní potřeby. Lidé cítí lásku, důvěru a moc nad sebou samými. Namísto způsobu pojetí vztahu v HM, kde můžou také mít, místo jednostranných  dominantně-submisívních  opozic, podobu vztahu, že jsou vzájemně podřízeni jeden druhému. Tedy že vládnou sobě navzájem, jen ne sami sobě. Výsledkem takového vztahu můžou být jen pocity izolace, nedůvěry a různé protichůdné pocity, jako nenávist a nechuť k dalšímu společnému životu a zároveň strach z rozchodu, opuštění a samostatného kroku ke změně.

To souvisí  i s čtvrtým úhlem pohledu na svět a tím je postoj ke změně.

 

 

4.Postoj ke změně

 

   Změna, je v HM pojetí světa, vnímána jako ohrožující a nežádoucí. Ti, kteří jsou v pozici dominance a nadřazenosti, vyžadují poslušnost. Proto je jakákoliv změna, ze strany přizpůsobujících se podřízených, nacházející a přinášející novou možnost a způsob práce, měnící ten dosavadní , zpravidla brána jako nežádoucí. A to, protože, bere dominantní straně možnost kontrolovat druhé, v rámci jednoho správného řešení, jediné správné odpovědi.

   Na druhé straně, dává setrvávání u starého známého způsobu života, pocit bezpečí. Změna by znamenala opuštění tohoto prostředí, s jehož podmínkami jsme už obeznámeni. A navíc jsme se jim už i přizpůsobili, byť za velkou cenu, utrpení a potlačení naší vlastní osobnosti.

Bojíme se udělat tento krok do neznáma s obavy, že budeme muset bojovat znovu o život.

 

 

   V tomto modelu, založeném na nerovném vztahu požadavku a přizpůsobení se, můžeme být na jedné straně z vrchu potlačováni v svobodném projevu, přinášení nových invencí, objevů a možností a na druhé straně, sami pasivně zůstáváme a „vezeme se“ v již vyjetých kolejích dobře známého, třeba i utrpení, než by jsme aktivně vykročili k neznámému řešení.

 

   Naproti tomu v MR, kdy člověku díky plnému a svobodnému vyjadřování své jedinečnosti a celistvosti, dělá radost objevovat a volit si nové možnosti, je změna nezbytnou podmínkou k růstu, k životu.

   Když lidé pociťují ve svém životě utrpení, je jim to pobídkou ke změně. Na základě vědomí, že mají své vnitřní zdroje a možnosti ke změně, nelekají se tohoto úkolu ale přistupují k němu jako k výzvě a s odhodláním vědomí své vlastní zodpovědnosti za svůj život. Lidé můžou pociťovat vzrušení, lásku, osvobození z nově objevujících se obzorů a zdrojů, namísto uzavřenosti a strnulosti z obavy a strachu před změnou.

   MR nám nabízí možnost volby být plnějším člověkem. Nazývá to kongruencí a je to jedním z hlavních cílů tohoto modelu. Znamená to třeba uvědomovat si a žít, tzv. Pět svobod, jak nám je jednoduše shrnula p.Virginie Satirová. Je to stav bytí a způsob komunikace s druhými i  se sebou samým. Je to volba být v přímém spojení se sebou, s druhými a v uvědomění si aktuálního kontextu vztahu.

 

Závěr

 

  V modelu růstu je vše živé, včetně lidí, vnímáno ve své bohatosti a rozmanité jedinečnosti zdrojů, dobra a schopnostech k růstu a rozvoji. Na takovém základě, uplatňovaném v každodenním životě, se může zdravě vyvíjet člověk i společnost.

 

   Můžeme využít a obohatit, dosavadní, naučené vnímání a prožívání světa, pohledem modelu růstu.

 

   Nabízí nám, namísto strachu a úzkosti, z nerovného postavení mezi lidmi…z popírání a potlačování našich potřeb, pocitů a originality…, možnost  jak tvořivě a celistvě vnímat události a  zacházet s problémy , jak přijímat a svobodně projevovat svou jedinečnost, i u druhých a jak cítit radost, lásku a bezpečí z růstu, které pramení z otevřenosti ke změně, objevování a využívání nových možností svých schopností a vnitřních zdrojů.

 

 

M.Ch.

2006